Příběh BOOMBONU očima zakladatele – PODNIKNI TO!

Dlouhou dobu byla práce na boombonu nárazová. Když se mi podařilo něco rozlousknout, tak se po chvíli opět objevil problém a já dal projekt na nějakou chvíli k ledu, protože jsem ho neuměl vyřešit. 

Rozhýbalo mě až Podnikni to. Pod vedením Vojtěch Pulec jsem do toho více organizovaně a dynamičtěji začal šlapat. Od štíhlého záměru, udržitelného byznys plánu, přes validace (názvu, velikosti a tvaru boombonu, trojitou validaci chuti), až po první zákazníky.

Jednou jsme se s Káťou vrátili dost pozdě z hospody. Sedl jsem si na postel a koukl na telefon. Sotva jsem viděl (pod vlivem piva a únavy) na e-mail od Vojty. Psal mi, že do čtvrtka chce vidět čísla a zpětnou vazbu od reálné cílové skupiny. Loučil se se slovy “tak kopni do vrtule!”. To bylo v noci na středu.

Párkrát jsem zamrkal, zapřemýšlel a asi po minutě jsem se rozhodl, že na další den zruším všechny schůzky a budu vařit bonbonky, abych těsně před dalším Podnikni To je mohl jít prodávat.

Vyzbrojen nervozitou a polepeným kufříkem od pokeru s černobílými nápisy „DEJ ÚNAVĚ K.O.“ jsem jel na ESF MU, kde jsem tehdy studoval. Před posluchárnami jsem začal obcházet hloučky studentů.  Byl jsem hodně nervózní. Ale říkal jsem si, že nemám co ztratit. Čekal jsem, jak to všichni budou flusat, anebo bonbonky zkritizujou. 

Ale! Ono to dopadlo dobře. Možná i skvěle. 80% lidí mi řeklo, že by si to koupilo a 70% si to skutečně koupilo. Dokonce za víc peněz, než jsem předpokládal. To mi hrozně pomohlo. Uklidnilo. Nabilo. Nakloplo. 

Vrtule se začala točit.

A tak začala nová fáze zkoušení a vylepšování.

Příběh BOOMBONU – část 2.

Nejdřív jsem chtěl dělat žvýkačky. Dočetl jsem se, že skrze žvýkání se uvolňuje kofein daleko rychleji, než když se vypije. Každopádně by to pro mě bylo tak složitý, že bych u první žvýkačky byl ještě dneska. A tak jsem začal hledat, jak se dělají ovocný cucací bonbony (jako jsou třeba bonpari) a karamelky. Věděls, že takovýhle karamelky s kofeinem jsou fakt hnusný? Jako FAKT hodně? No nic, zpočátku to moc nešlo. Zkoušel jsem to stále dokola. Dost mě nakopla přednáška od Tomáše Čupra, co jsme měli na ESF MUNI. Říkal, že se nemáme bát jít s kůží na trh. A tak jsem se hecnul. Zabralo mi to přes tři roky. Dnes vím, že to stálo za to. Během té doby jsem třeba zkusil:

• první boombonky odlévat na pečící papír a pak je krájet;
• na první formy si dělat odlitky ze sádry;
• udělat vlastní koncentrát z mandarinek (protože pomeranče jsme doma neměli);
• barvit boombonky kurkumou*;
• navrhnout čtyři stroje. Z toho je jenom jeden alespoň trochu funkční.
• vymyslet několik názvů, přičemž až s tím pravým přišli frajeři z Narrative Media.
• a taky absolvovat kurz Podnikni to. Ale o tom až příště.

Výsledek mého pokus/omyl procesu si můžeš objednat tady: https://boombon.cz.

Díky!

Martin K

* a protože nám teď BOOMBONky barví ovoce, barviva už nepotřebujeme

Příběh BOOMBONu – část 1.

Mikrospánek

Pět let zpátky. Tam to všechno začalo. Po týdenní studentské párty na lodi a třinácti hodinách za volantem čistého času se to stalo. Na několik vteřin jsem při řízení usnul. Nic příjemného. Nikomu to nepřeju zažít..

Byla to souhra okolností. Určitě si dovedeš představit týden se studenty na jedné lodi. No a když máš na starost celou loď a pak řídíš ještě zpět, tak je to společně s dvěma bílými pruhy na dálnici výbušná směs, která mohla přerůst v katastrofu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Měli jsem z p***le kliku.

Potom co jsem to dospal, začalo mé hledání nakopávače, který můžu vozit všude s sebou. Energiťáky jsou na mě přeslazené. Můžu se polít a musím myslet na to, jakou mám v autě teplotu. Dobré kafe nekoupíš na každém rohu. Prostě jsem prozkoumal všechny dostupné alternativy. Včetně výborné Kávoláda. Bohužel i ta horko v autě nepřežije. Promiň, Vojtěch Vrablc .

Úkol zněl jasně. Mít pořádný nakopávač, který se nemusí stydět za své složení a který se zároveň vejde do kapsy od košile.

A výsledek si konečně můžeš objednat tady na webu.

Díky,
Martin K.